To bylo ještě v době, kdy Kropáček byl v plné síle a vládl rukou mocnou a hlavou dementní. Zrovna začalo trojdenní divizní cvičení na mapách, což byla noční můra nás – štábních krys, ale zato pohádka pro zbytek útvaru, protože po dobu cvičení na útvar nepáchla z gum ani noha. Zato my písaři a mapaři jsme si užívali plnými hrdly. Cvičení mělo, jako už tolikrát, prokázat semknutost a připravenost armády Československé socialistické republiky, jakožto i politickou jednotnost v linii nastolené 15. sjezdem Komunistické strany Československa a splnit závěry Komunistické internacionály, kupředu levá zpatky ni krok. Konec vysílání v gumové řeči. Moc jsme toho za ty tři dny nenaspali. Pamatuju se, že jsme zůstávali na divizi a pospávali v poloze QWERTZ (písaři hlavou na psacím stroji). Bylo to psychicky dost náročné, protože když přišel rozkaz, bylo nutné v rekordně krátkém čase naplánovat na mapách danou situaci a zkuste nevyspalí s řvoucím idiotem za zády udělat rovnou čáru. Pamatuju si, že třetí den už mi bylo všechno jedno, protože Kropáčka jsem vnímal jakoby za sklem a jeho řev na mě doléhal z dálky. Nicméně vše má svůj konec a i tato roztomilá gumácká kratochvíle skončila. Samozřejmě, že vyhráli naši (pokud přivřeme oči před tím flekem od vylité tuše hned vedle hlavní linie).
Po návratu na útvar bylo třeba přepnout mozek zpět do normálního stavu a to za použití většího než velkého množství chmelového antidepresiva. Inu vypravili jsme se my tři (Kryšpín pil jen kofolu, nebo mléko) na zaslouženou vycházku do nedaleké osvěžovny. Přidal se k nám i Pišta Markoczy, ačkoli s cvičením a následnými oslavami měl pramálo společného, ale jak on pravíval "Šak pijem, kokot, no nie?" Jak by člověk předpokládal, vycházka nedopadla příliš slavně, protože tři dny s minimem spánku a nedostatkem jídla a několikero piv udělalo v hlavě a organismu mišung jako když pejsek s kočičkou vařili dort.
Z hospody si pamatuju víceméně ostře následující sekvence: sedíme u stolu, diskutujeme, popíjíme. Postupem času výrazy v tvářích povolují a my jsme sebejistější a otevřenější. Jakýsi chlápek u vedlejšího stolu mi dává okusit lžičku domácího křenu, kterou bezmyšlenkovitě pozřu a na nějakou dobu přestávám vidět a slyšet. Náhle sedím u jiného stolu a snažím se přesvědčit jakousi sympatickou romku o výhodách fyzického vztahu s vojákem. Sedím opět u našeho stolu a pozoruju Pištu, jak odchází na záchod ruku v ruce se sympatickou romkou. Odbíhám na záchod zbavit se nějaké té zátěže. Konečně chápu význam rčení "Pivo jako křen". Petr už chce do kasáren, tak jdu s ním. Sedím v jakémsi autě a svět za okny se pohybuje, ale možná se pohybuje svět uvnitř auta. Jsem venku z auta a šlapu sám pěšky ty dva kilometry na útvar. Bolí mě pravá strana tváře. Ráno je mi zle a v krku mám, jakobych kloktal Savem. Při pohledu do zrcadla si nemůžu vzpomenout, kde jsem se umazal. Nejde to dolů, protože je to monokl.
Dodatečně se tímto omlouvám za Pištu majiteli oranžového žigulíku nezjištěné poznávací značky, že mu ve snaze dostat se zpět na útvar vozmo vytrhl páčku blinkru z palubní desky ve snaze nastartovat po vzoru amerických filmů. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby majitel zrovna nepřicházel ke svému vozu. Akorát nevím, proč jsem přes hubu dostal zjevně jen já.
I tak jsme žili...
Buďte na příjmu...
Odjížděl jsem po odpoledním rozkaze, tedy něco kolem páté hodiny. Kupé bylo prázdné a hlava tak těžká a tak jsem za pár minut spal jako nemluvně. Zdál se mi sen, ve kterém se mi kolem krku ovíjel had. Bylo to docela příjemné až do chvíle, kdy jsem se probudil, v kupé byla navíc čtyřčlenná romská rodinka, jedno z dítek zrovna ucuklo rukou od mého krku a já si všiml, že můj krk je chudší o stříbrný řetízek. Následoval několikaminutový pseudorozhovor, ve kterém jsem já opakoval věty "Vraťte mi ten řetízek" a "Byla to památka" a romové zase "My sme nic neukrádli, ty rasýsto". Vzhledem k jejich početní převaze pokračoval rozhovor v ryze pacifistickém duchu. Stokrát nic umořilo osla. Po deseti minutách mého trpělivého přesvědčování jsem sklidil sladké plody. Matka rodu (i když člověk nikdy neví – třeba to byla sestra, nebo babička) se zničehonic podívala na dceru, jejíž ruka mi před pár minutami přivodila ten hadí sen a prohlásila "Héj, vrať mú to né? Ty krádeš, nebo co?". Dcerka chvíli oponovala ("...ja nic némam, nic sem nevzála..."), ale pak uznala přirozenou autoritu několika desítek kilogramů své matky navíc a se slovy "Si to zéžer" mi řetízek hodila. Tento příklad svědčí o tom, že i se zloději se dá klidně domluvit. Kdybych měl tehdy paralyzér, nebo kesr, mohla mi zabrat celá debata mnohem méně času.
Po této nepříjemnosti jsem opustil kupé a pro jistotu i vagon a zbytek cesty jsem už neusnul. Rodné město mi poskytlo útulek na následující čtyři dny. Doma jsem se raději příliš nezdržoval, protože těsně před odjezdem na vojnu, tehdy před necelým rokem, jsem měl nějaké problémy se splachovačem a ta potvora se za tu dobu sama neopravila. Zbytky strávené potravy a toaletního papíru za tu dobu zkameněly, tudíž se WC stalo nepoužitelným. Dal jsem si závazek, že to ihned po návratu z vojny dám do pořádku a opustil jsem byt. Zbylé dny jsem trávil buď bloumáním městem, nebo u známého a domů jsem chodil akorát přespat. To on mě seznámil se slečnou B.
Bylo to jednoho krásného srpnového dne, kdy jsem ji poprvé uviděl. Jeli jsme společně tramvají, já seděl vedle ní a po očku jsem ji sledoval. Po návratu na útvar mě, spíše plachého člověka, cosi přivedlo na nápad jí napsat dopis. Zkrátím to – odpověděla, psali jsme si celou vojnu, navštěvovali jsme se při mých KVOP a skončilo to za několik let jako v holywoodském filmu – svatbou.
Vzpomínám si na jednu příhodu, kdy už jsme se znali více a já se rozhodl, že ji poprvé vezmu k nám domů, což bohužel uspíšilo realizaci mého závazku ohledně WC. Snad na těch několik hodin, strávených se sprchovou hadicí v jedné ruce a instalatérskou pružinou ve druhé ruce, někdy zapomenu...
Slečna B dorazila, pochválila velikost bytu a později se zeptala, jestli by se nenašlo něco k snědku. Hledat cokoli v lednici nemělo smysl. Jednak proto, že byla prázdná a jednak proto, že mi krátce po odjezdu na vojnu vypnuli elektřinu, takže cokoli stravitelného v ní by bylo pravděpodobně to poslední, co bychom v životě pozřeli. Po chvilce hledání ve skoro prázdné spíži jsem objevil přesnídávku. Tehdy se ještě dělávaly v plechovkách. Ta se přece nemůže zkazit, že. Kádéčka, která fasujeme na vojně (plechovky s lančmítem, játrovkou a nějaké sušenky, pokud se dobře pamatuju), mají rok výroby daleko před narozením mé matky a zatím se po jejich tepelné úpravě a pozření nikomu nic nestalo. Popadl jsem otvírák na konzervy a pod vidinou lukulských hodů zaryl špičku do plechu. Ozvalo se silné zasyčení, obsah konzervy se přemístil na strop a my raději opustili byt sehnat něco stravitelnějšího.
Na jiném KVOP jsme si zase zašli dát ke mě domů kafe (spíž byla doplněna). Po vypití a umytí hrnků tyto byly slečnou B položeny na kuchyňskou linku dnem vzhůru, aby okapaly s tím, že až se večer vrátím, uložím je do skříně. To, že je našla za pár měsíců na dalším opušťáku v podstatě přirostlé k horní desce linky, ovšem na našem vztahu nic nezměnilo...
Noví mladí se pomalu rozkoukávali a většina z nich si už i zvykla na ponižování ze strany těch z mého ročníku, kteří ještě před časem hanili šikanu jako to nejhorší, co existuje. Vzpomínám na jednoho z mladých, vojína Syrového, který v civilu zřejmě bydlel v posilovně. Když tohohle medvěda viděli po příchodu na rotu někteří rachitičtější jedinci (což jsme byli skoro všichni), tušili, že to s jeho šikanizací asi nebude tak snadné. Nicméně, jeho svalstvo bylo v nepřímé úměře k jeho mozkové kapacitě, neboť po prvním proškolení starými stran úsluh se je jal vykonávat k jejich naprosté spokojenosti v jakoukoli denní či noční dobu. Bylo zajímavé sledovat například o hlavu menšího Pištu Markoczyho, jak řve "Syrovyyy, bufeeet a pohni si, do riti! Som hladný ako kokot", načež se chodbou ozval dusot a vojín Syrový, porážeje stolky a ostatní, kteří mu stáli v cestě, běžel do své skříňky, kde měl sklad paštik a chlebů z oběda. Inu, i přesto, že by dokázal polovinu starých vyřídit jednou rukou, bral zásady mazácké vojny přesně tak, jak mu je v civilu vylíčili jeho kamarádi z fitka.
V souvislosti s šikanou si vzpomínám na následující příhodu. Někdy na podzim, chvilku před revolucí, k nám byl převelen svobodník Stydký – stejný ročník, jako my. Takový veselý, kulatý človíček. Zpočátku na nás působil sympaticky, ale časem nám začala lézt na nervy jeho hláška "Parádní kus", kterou pronášel jako odpověď prakticky na cokoli.
"Stydký, přišel ti balík."
"Parádní kus!"
"Stydký, máš službu v kuchyni!"
"Parádní kus!"
"Stydký, schválili ti dovolenku!"
"Parádní kus!"
"Stydký, di do prdele!"
"Parádní kus!"
Po měsíci jsme ho kolektivně nenáviděli a to včetně mladých. Při jednom průšvihu (bohužel už si nevzpomenu, co to bylo) nám přišel velitel roty vyčinit. Zprvu nám bylo divné, že znal informace, o kterých nemohl mít ani tušení. Někdo přišel s tím, že u nás asi někdo bonzuje a protože doposud se nikdy nic takového nestalo, všechny okamžitě napadlo jediné jméno. Ať jsme to brali z jakékoli strany, vždycky jsme se dostali k svobodníku Stydkému. Nechali jsme tomu čas, abychom neobviňovali nevinného, ale když se to ještě několikrát opakovalo, rozhodli jsme se vzít věc do svých rukou.
Po jedné příbuzné mi doma zbyl starý naslouchací aparátek. Sluchátko, dvojlinka a krabička s mikrofonem, minizesilovačem a baterkou. Při nejbližším KVOP jsem ho přivezl a spolu se spolubojovníky jsme se rozhodli jej nainstalovat. Plán byl jednoduchy. Přes komín kanceláře velitele roty spustíme krabičku s mikrofonem co nejníže – nejlépe až přímo do kamen – a drát s odposlechovým sluchátkem vyvedeme přes vedlejší komín do posilovny, která byla naproti jeho kanceláři. Plán byl zrealizován. Následující dny mohlo být nezasvěcenému pozorovateli divné, že kdykoli do kanceláře velitele vešel četař Stydký (ano, něčekaně povýšen), do posilovny se nahrnulo několik amatérských špionů.
Náš plán byl geniální. Bohužel, nepočítal s jednou drobností. V listopadu, jak známo, již bývá občas chladněji. Ten výjev mám před očima i po těch letech. Spal jsem po obědě, když tu mě vzbudil vojín Šafář. Zprvu jsem nechápal, proč mi cpe před nos kus uhlí. Ještě štěstí, že ten zapůjčený aparátek po mě žádné zdravotnické zařízení po návratu z vojny nechtělo vrátit.
Vidím to jako dnes.
V ten památný den přišel do naší kanceláře v civilu. Tehdy jsem ještě neznal trilogii Pán prstenů, jinak bych se rozchechtal nahlas, protože Kropáček v uniformě vypadal jako dítě, zplozené z lásky Gluma a nějaké skřetí ženy. A teď si ho představte v světle hnědých tesilových kalhotách a modré šusťákové bundě. Poté nám sdělil oficiálně tu úžasnou novinku, že dnešním dnem končí a je dle jeho slov "převelen do zálohy".
Po několika vteřinách trapného ticha, kdy zřejmě čekal nějaké poděkování za to, jak k nám byl vždy zdvořilý a kamarádský, to vzdal a každému z nás potřásl rukou a pronesl nějakou univerzální frázi. Když došel ke mě, vyšla z něj věta:
"Ať vám to tady ubíhá."
A já, ještě lehce ovíněn z předchozí bouřlivé večerní oslavy, kdy se rotou ozývaly neartikulované výkřiky, jejichž základ z většiny tvořila tři slova – Kropáček, hovado a důchod – jsem odpověděl nezapomenutelnou větou, jejiž hluboký význam mi hned po vyřčení nedošel:
"Vám ať to taky ubíhá, pane podplukovníku."
Kropáček polkl, nasedl do štábního Uazu a od té doby už jsem ho nikdy neviděl. Vzhledem k jeho předpokládané nesmrtelnosti teď zřejmě otravuje život svým příbuzným.
A taky že ano! Přišel, viděl a zvítězil. Nejprve zjistil, kdo to provedl. To nebyl až tak těžký oříšek, protože když člověk večer vypije litr jablečného vína, nebo podobné množství podobné pochoutky, neskáče ráno zrovna jako zajíc Zaza. Následně rozdal tresty v podobě zaražených vycházek. Následoval trest nejvyšší v podobě úklidu WC. Nikdo z těch šesti nejhůře postižených si samozřejmě nepamatoval, kde si byl večer ulevit a nikomu z nich se z estetických důvodů nechtělo uklízet po druhých. Dozorčí u stolku, který byl hned vedle toalet, jim to svou hláškou "...Pišta, ty si bol najpr vľavo a potom vprostred..." vůbec nezjednodušil. Po hodince byly toalety v téměř původním stavu a my v tom slunečném zářijovém dni očekávali příchod prvních zmatených nešťastníků v civilním šatstvu.
A dočkali jsme se. Přišlo jich tuším patnáct, pokud mě paměť neklame. Po nahlášení a zapsání u velitele roty odevzdali svůj drahocenný civilní oděv veliteli výstrojního skladu a výměnou obdrželi slušivý mundúr jednolité barvy natrávených fazolových lusků. Poté si je jednoho po druhém vychutnal svobodník Marek Tulej, ohánějíce se strojkem na stříhání vlasu tak, že by mu záviděl i střihoruký Edward. Tulejův potměšilý, skoro až extatický úsměv, když jezdil strojkem od čela až k temeni, jsem si nedokázal vysvětlit do té doby, než mi to Markoczy osvětlil větou "...tý kokoti Marka kedysi v prijímači ostrihali tak, že ho něspoznala ani mama, keď za nim prijela o mesjac na prísahu...". Po nějaké době se rotou ploužilo patnáct fantomasů v povlávajících uniformách, někteří s krvavými šrámy na lebkách, většina z nich se šrámy na duši, které byly viditelné i prostým okem díky jejich povislým úsměvům.
Řekl bych, že to byl první náznak šikany z řad těch, kteří kdysi svorně prohlašovali, že oni šikanovat rozhodně nebudou. Odpoledne, po odchodu velitele, byli noví mladí proškoleni dalším člověkem, který kdysi při smažení hranolků a dělání sahary pro Skalára a ostatní zmetky silným hlasem skálopevně prohlašoval, že on nebude nikdy stejný jako oni. Byli poučeni o významu slov BUFET, SAHARA a KOLIKDNES. Následně jim byl v poměrně obsáhlém příspěvku Pišty Markoczyho, jehož většinovou část tvořily výrazy spisovné vychodňarštiny, vysvětlen rozdíl mezi takzvanou malou a velkou saharou. Poslední si vzal slovo vojín Kotalík a všem popsal následující půlrok, následné povýšení a další půlrok. Poměrně depresivní vyprávění zakončil populárním vyzváním k odchodu "...a teraz všeci vymrdajtě na cimry...", což nemělo nic společného se sexuálním stykem.
Tehdy mi jich bylo celkem líto. Vzpomněl jsem si, jak jsem nastoupil před rokem já a jak jsem byl vyplašený. Na druhou stranu, s jejich příchodem se přiblížil můj odchod do civilu a to zas nebylo tak špatné.
Poprvé jsem ho spatřil první den po mém převelení do krajského města. Zprvu jsem nechápal, jak člověk výšky 170 cm, ztažený vojenským opaskem na obvod 45 cm v pase může chodit, aniž se zlomí v půli, ale bylo mi vysvětleno, že je domluvený s vedoucím provijantního skladu a dostává zvlášť extrémně naškrobené prádlo. Vůbec mi nedocházelo, jak tento jedinec, který měl přezdívku Podvyživený somálec, mohl přežít bez úhony půl roku mazácké vojny. Přežil nejen půlrok, vydržel dokonce až do jejich odchodu.
Těch 14 dní, než nastoupili naši mladí, se rozhodl zapracovat na své rachitické schránce, aby nově nastupivší "bažanti" při pohledu na jeho vypracovanou muskulaturu okamžitě pochopili, že je čeká vojna jako řemen. Půjčil si klíče od útvarové posilovny, kde jsme až do odchodu starých neměli přístup a dle fotografického návodu pro začátečníky "Krok za krokem k svalovému nadbytku" nalepenému na zdi, se jal zocelovat svou již tak chatrnou tělesnou konstrukci. Bohužel, jeho první návštěva místnosti, kde se z lidí stávají věrné kopie rakouských skříní naplněných anaboliky, nedopadla zcela dle jeho představ. Vzpomínám si na řev dozorčího na chodbě roty "Pojďte honem do posilovny, Šimáň leži na benčpresu s činkou na kozách a nemůže se zvednout!" Fotografie toho nebožáka, třepotajícího v záchvatu zoufalství nohama a rukama, snažíce se dostat zpod toho příšerně těžkého kusu železa, které mu drtilo hrudník, dlouho visela na nástěnce u vstupní brány. Ač ji Šimáň vždy při cestě kolem strhl, pravidelně se našel nějaký dobrák, který novou kopii nalepil zpět.
Kupodivu z téměř průsvitného neduživce se stál jeden z nějvětších šikanistů roty. Šimáň měl vzhledem ke své tělesné konstrukci poměrně silný zvučný hlas, který měl jedinou vadu a to tu, že v nejnevhodnější chvíli přeskočil do fistule. A tak mladí mohli často slyšet na chodbě roty "Kozák – saharaaaaa", nebo "Petruškaaaaaa – buféééééééét", kde druhá část zvolání zazněla o jednu až jednu a půl oktávy výše než první. Brali Šimáně jako zábavnou postavičku a sloužili mu víceméně ze soucitu, což ovšem Šimáň netušil a pochvaloval si, jak se ho "...ty mladý bojej."
Konec dobrý, všechno dobré. Za ty dva roky svých více či méně pravidelných návštěv posilovny Šimáň mírně přibral a zesílil. Ovšem zlé jazyky tvrdily, že většinu jeho hmotnostního nárůstu mají na svědomí svobodnické pecky na ramenou...
Večer před dnem "D" nám bylo sděleno tajnými vojenskými kanály (což znamenalo, že z divize zavolal Mirek), že zítra ráno v šest hodin proběhne cvičný poplach. Večer si všichni zkontrolovali obsah plných polních a co chybělo, ukradli někomu odvedle, následkem čehož logicky zůstal jeden velmi nešťastný vojín s poloprázdým báglem. Někteří jedinci odolní proti špíně a potu zalehli večer rovnou oblečeni do maskáčů, aby byli ráno na nádvoří první, což však bylo k následujícímu průběhu poplachu celkem zbytečné.
Ráno v šest hodin vyhlásil dozorčí roty budíček a nástup na snídani. Po snídani jsme se odebrali zpět na rotu a měli dle rozkazu opět zalehnout. Deset minut po zalehnutí posledního vojína se ozvala píšťalka dozorčího a křik "Poplááááách". Všichni jsme se bleskově obuli, nahodili plné polní a během rekordně krátkého času stáli venku na buzerplace, kde nás čekala odměna za vynaložené úsilí v podobě rozzářených tváří vojáků z povolání, kteří už si v duchu převáděli tento úspěch na prémie.
Řečeno slovy klasika: "A, povedztě Kefalin, čo si Vy predstavujete pod takym slovom – absurdny?"
Dobu mezi odchodem starých a příchodem nového ročníku, tedy našich mladých jsme trávili hojnými vycházkami, kde ti z nás, dříve nejvíce šikanovaní, spřádali plány, jak si to ti mladí "odserou" hned po nástupu a jak budou makat až se z nich bude kouřit. Nestačil jsem se divit, kde se to v těch lidech bere.
Z té doby mi zůstala jedna vzpomínka, kdy mě mí spolubojovníci vytáhli na vycházku i přes můj protest, že mám jen patnáct korun a do žoldu zbývají tři týdny. Tehdy tam u nás stálo pivo tři koruny deset a tak to stačilo k několikanásobnému porušení nařízení náčelníka generálního štábu číslo 17/86 a k zaujetí správneho názoru na vojenskou službu a vojáky z povolání cestou z vycházky. Vzpomínám si, že v nedaleké osvěžovně seděla notně opivená žena neurčitého věku (mohlo jí být okolo padesáti, ale klidně i sedmdesát) a jakmile uviděla nás v uniformě, okamžitě si k nám přisedla a začala nás chválit, jak pěkně bráníme vlast, jak nám to v těch zelených šatech sluší a podobně. Nejprve jsme si mysleli, že bude chtít zaplatit další pivo, ale když jsem se ráno probudil s hlavou jako střep, ve vycházkových kalhotách našel 75,40 Kč a vedle ležící podobně postižený svobodník Šimáň, o kterém ještě bude řeč v souvislosti s vojenskou posilovnou, na můj tázavý obličej prohlásil "Asi ses jí líbil, že ti furt cpala prachy...", pochopil jsem, že to asi bylo jinak. Ovšem jak, to mi nebyl schopen říct nikdo...
Cesta na místo proběhla bez potíží, pokud pomineme jednoho zraněného regulovčíka, kterého si v dešti a mlze spletl jeden mladší řidič se sloupem veřejného osvětlení. Zaujali jsme výchozí pozice a gumy se šly radit nad cvičné mapy, jak nejlépe zničit nepřítele. Měl jsem to štěstí, že náš štábní automobil byl zhruba v polovině přímky A-B, kde A byla výchozí pozice raketometů a B bylo místo, kam rakety dopadaly, nebo měly dopadat. Při střelbách jsme mohli prostým okem pozorovat, jak nad námi ve výšce přelétávají ty neškodně vypadající šedivé válce. Představa, že by někdo špatně spočítal místo B, nebo by některá z raket při průletu nad námi ztratila náhle svou hybnou sílu, nás nenechávala klidnými, obzvláště když jsme si uvědomili, že mezi tzv. počtáři je i četař Kratochvíl, který byl znám svým pozitivním vztahem k alkoholu a následném chování neřízené střely, pokud to s konzumací přehnal a měl zrovna svůj den.
Těch pět dnů mám zahaleno lehkým oparem, protože na takovém cvičení toho kresliči map mnoho nenaspí. Důstojník velící raketovému bombardování cíle přece nemůže čekat na ráno, až se všichni podřízení dosyta vyspí a klidně si naplánuje noční střelby na dvě hodiny ráno. A aby toho nebylo málo, tak v pět už se zase vstává a plánují se údery na odpoledne. No řeknu vám, na tom barevném papíru se vám to válčilo. Škoda jen, že i ty rakety a tanky nemohly být papírové. Že by si gumáci jen tak nad mapou poletovali a posouvali papírovými modýlky a neničili by už tak zdevastovaný vojenský prostor a nervy nás, záklaďáků.
Naštěstí se nikdo netrefil do ničeho, co by nebylo naplánováno a tak jsme se po pěti dnech radostně navrátili do kasáren, která nám teď byla po nějakou dobu o něco milejší.